Vlastně mě to nenapadlo, dokud jsem sama neseděla na polstrované židli se sluchátky na uších, a nervózně nevytáčela první neznámé číslo. „Dobrý den, tady XY, volám ve jménu AB…“ „Promiňte, nemám čas,“ zněla zdvořilá, ale úsečná odpověď, než sluchátko oněmělo. A takových hovorů byla spousta. Někdo neměl čas, někdo řídil, někdo vůbec neodpovídal, jiný nadával, a pár jich naopak bylo upovídaných až příliš. Vydržela jsem to pár měsíců, pak jsem šla jinam.
Dneska? Sice zase krátce odpovídám, že nemám čas, a že nic nechci, ale daleko více si uvědomuji, že na druhé straně jsou také lidé, většinou studenti, důchodci nebo rodiče na mateřské. Většina z nich si tuto práci nevybrala, ani to není nic, co by chtěli dělat až do konce života. Nicméně, poměrně velká časová flexibilita, fyzická nenáročnost, důležitá zejména pro starší lidi, spolu s možností plánovat si směny a pracovat tolik, kolik jim studium nebo jiné povinnosti umožní, z toho často dělají jedinou přijatelnou možnost. Call centra navíc nabírají skoro pořád, protože práci v dlouhodobém stresu a tlaku na výsledky vydrží jen málokdo, a lidé se tak neustále mění.
Pohled na práci z druhé strany mi umožnil pochopit, pod jak velkým tlakem tito lidé jsou. Onen stres je sice zamaskován jako nejrůznější „zábavné“ soutěže, ale cíl je vždycky stejný: vymačkat z lidí naprosté maximum. Dneska už chápu, že to, co je pro mě jeden otravný telefonát, může být pro unaveného volajícího už dvacáté odmítnutí v řadě, a že už začíná být vážně zoufalý. Co z toho plyne pro mě? I odmítnou se dá různě. Pokud ve sluchátku uslyším nacvičený reklamní hlas odříkávat naučené fráze, tak nechám volajícího alespoň doříci větu, pak jakožto civilizovaná lidská bytost slušně odmítnu a popřeji hodně štěstí do další práce. Nestojí mě to více než minutu mého času, ale je to o několik úrovní nad zavěšením či dokonce nadávkami. Na druhé straně je, alespoň prozatím, totiž taky živý člověk.
