Úzkost je, ať chceme nebo ne, naší součástí stejně jako radost nebo dobrá nálada. Ale měli bychom ji mít pod kontrolou a měla by být ve zdravé míře. Pokud ale pohár přeteče a pocity úzkosti se vracejí v častých intervalech, pak je třeba požádat o pomoc odborníka.
Úzkost není nic jiného než nepříjemný pocit, který trápí naši duši, naplňuje ji strachem před tím, co bude a co by se mohlo stát.
Úzkostí je typů, jedním z nich je úzkost separační . Tu mohou zažít již malé děti staré několik měsíců, může to vzniknout jen tím, že dítě bude samotné, těžce ponese i krátkou nepřítomnost jednoho z rodičů nebo jiných blízkých osob. Tento stav dítě projevuje tím jediným možným způsobem, a to pláčem. I takové negativní zážitky, kterými úzkost beze sporu je, jsou důležité pro psychický růst dítěte, tak jako si prochází pozitivními pocity, jak rovnováha k nim musí být i ty negativní.
To, že se něco děje, poznáte z toho, že dítě špatně spí, má větší potřebu fyzického kontaktu, neusne jinak než při rozsvíceném světle, mívá zlé sny a k tomu všemu se mohou přidat i potíže s pomočováním.
Příčin tohoto stavu může být mnoho, jedním z hlavních bývá nepřítomnost rodičů, které dítě v raném věku potřebuje mít co nejvíce u sebe, změny v rodině, v bydlišti, nový kolektiv apod.
Dalším významným mezníkem v životě dítěte je nástup do školky či školy. Je to velká změna a někomu trvá delší dobu, než zapadne a zvykne si na nové lidi kolem sebe. Pokud by nastaly problémy s adaptací v novém kolektivu, určitě by stálo za to zvážit návštěvu psychologa. V žádném případě situaci nepodceňujte.
Eliminovat případnou úzkost se dá již od miminkovského věku svou krátkou nepřítomností a ve chvíli, kdy je potomek v dobrém rozpoložení, tedy má plné bříško, je dostatečně vyspalý a přebalený, vyhněte se sáhodlouhému loučení. Stejně tak by měl probíhat kontakt s novými lidmi, pomalu, klidně a bez zbytečného nucení.